Slunce se už pomalu chýlilo k obzoru, když
venkovský doktor jel ve své bryčce přes pole
domů. Koník zvolna cupital, doktor držel opratě
v ruce jenom tak zlehka a podřimoval. Když
projížděli kolem remízku, tam kde se
polní cesta zatáčela, ozvalo se
z nedalekého křoví nějaké
fňukání a táhlé
tiché kňučení. Doktor zastavil a zaposlouchal se.
Ale jen obilné klasy šustily, jinak nebylo
slyšet nic. Koník zafrkal a doktor mlaskl, aby ho
popohnal, že pojedou dál, když tu se to
fňukání ozvalo znovu.
Doktor slezl z bryčky, uvázal oprať
k bodláku a šel se podívat,
co to tam v tom křoví tak žalostně
kňučí. Rozhrne větve a světe div se! On tam
v trní sedí drak. Ale co drak -
dračí mládě, takové malé
dráče. „A co ty tady?“ podivil se doktor.
„Já se učím
lítat,“ řekl malý drak a packou si
utřel slzu na čenichu. „To jsem nevěděl, že se draci
učí lítat v trní,“
řekl doktor. „Já jsem sem
spad´,“ zafňukalo dráče, „a
teď nemůžu ven. A taky mě bolí levá
přední tlapka a pravé
křídlo.“
„Tak se na to podíváme,“ řekl
doktor, „ale musím tě vzít
s sebou domů.“ Vytáhl malého
dráčka z bodláčí, zabalil ho
do koňské houně, kterou vždycky přehazoval přes
koníka a jeli do vsi. Když se kodrcali přes
náves, doktor ještě zašeptal:
„A teď se dobře schovej, ať tě nikdo nevidí.
Nevím, co by tomu řekli lidi, že si vezu do chalupy
draka.“ Dráče se zavrtalo do houně
ještě víc, jenom jeho malá
ouška mu vykukovala.
Doktor doma dráčka ošetřil, zavázal mu
pochroumané křídlo a přední packu mu
zavěsil do takové pásky na krk. A dal mu
cucavý bonbón, aby ho to tolik nebolelo. A tak
tam spolu v chalupě začali hospodařit. Každé
ráno zapřáhl doktor koníka a jel
kurýrovat. Malý drak zatím ležel doma
v posteli, bral pilně medicínu a čekal, až se pan
doktor z toho uzdravování
vrátí.
Jednou přijel doktor takhle navečer domů a dráče si stěžuje:
„Nějak se mi zmenšuje postel. Už se sem sotva
vejdu.“ Doktor kouká, postel je pořád
stejná. Ale drak povyrostl. „To je ale
nadělení,“ škrábe se doktor
za uchem. „Na to jsme nějak pozapomněli. Vždyť ty jsi
čím dál větší.“
Nějakou dobu to ještě šlo, ale když jednou
v noci spadl drak z postele, jak mu byla
malá a zlomil si nohu, usoudil doktor, že takhle to
dál nejde a přestěhoval ho do stáje ke
koníkovi. Drak se ještě nějakou dobu
zvětšoval, a když byl o něco málo
větší než kůň, přestal najednou růst. Doktor ho
ještě několik dnů potom vždycky večer přeměřil, ale bylo to
tak: drak už nerostl. „To je ještě
štěstí, že to je nějaká
malá dračí sorta,“ liboval si doktor.
„Kdyby to byl jeden z těch velkých, mohlo
by se stát, že by měl jednoho dne moji chalupu na
zádech jako šnek ulitu.
Drak se mezitím už vykurýroval. A teď
každý večer ve stáji rozpínal
křídla a přitom vrčel a dělal jakože
lítá. Doktor se na to jednou koukal a potom
povídá: „Nedá se nic dělat.
Ty se musíš naučit lítat
doopravdy.“ „Ale jak?“ vzdychl drak,
„už jsem to jednou zkoušel a
víš, jak to dopadlo.“ „To jsi
byl ale ještě menší,“ řekl
doktor. „nic se neboj, já tě to
naučím.“ „Ty umíš
lítat?“ vykulil drak oči.
„Lítat neumím,“ řekl doktor.
„I když bych to někdy při mém
doktorském řemesle potřeboval. Ale když jsem tě
vykurýroval, naučím tě i
lítat.“
Hned, jak se setmělo, šli za chaloupku na louku. Pěkně za
tmy a tajně, aby je nikdo neviděl. Doktor začal pobíhat po
louce, mával rukama a předváděl drakovi, co
má dělat. Ten mu běžel v patách a hned
to všechno napodoboval. A skutečně, vyšlo to hned
napoprvé. Drak párkrát
mávnul křídly a vznesl se. Sice trochu nejistě,
ale letěl. Oblétl louku a pak sebou žuchnul do kupky sena.
„Naponejprv´ to bylo dobré,“
pochválil ho doktor a ten večer dostal drak po večeři
ještě navíc kostku cukru za odměnu. Drak slupl
cukr a chtěl jít ihned létat ještě
jednou, ale doktor řekl, že to pro dnešek stačilo a
šli spát.
Ale doktor ještě ani nepřimhouřil oko a přišli
pro něj, že má jít do
vedlejší vsi někoho kurýrovat. A
prý to velice spěchá. „Běžte napřed,
já už vás doženu,“ řekl doktor.
Šel do stáje, ale koníka
nezapřáhl. Zatáhl spícího
draka za ucho: „Teď potřebuji zase já tvoji
pomoc,“ povídá. „Přeci
ještě jednou dneska poletíme, ale
tentokrát oba dva. Doneseš mě do
sousední vesnice.“ Drak se zaradoval, protože
věděl, že zase dostane cukr, a to on hrozně rád. Doktor se
mu usadil na hřbetě mezi křídly a letěli. A tu noc bylo to
kurýrování
obzvlášť rychle vyřízeno.
Drak v doktorské chalupě už zůstal. Jen
lidé z okolních vesnic začali časem
říkat: „Ten náš doktor, ten
lítá po těch chalupách jako
drak.“ A vůbec netušili, že mají
vlastně pravdu.
