V jednom malém městečku měl
v úzké uličce svůj krámek
starý vetešník. Kupoval od
lidí všelijakou veteš, věci,
které už dosloužily anebo je už nikdo nepotřeboval. Taky
k němu chodili lidé v nouzi, když
sháněli narychlo peníze, a ti
prodávali všechno možné i
nemožné. A tak se v malém
krámku kupily obrazy, příbory, zrcadla a
vázy, staré šperky,
nádobí, sošky a hračky,
hudební nástroje, koberce a
deštníky a vůbec všechno, co kdysi
někomu dělalo radost, co se mu líbilo a přestalo
líbit, a teď to odložil. A sem-tam přicházeli i
jiní lidé a ti tyto věci zase kupovali.
Vetešník měl uvnitř krámu na
dveřích zavěšený malý
měděný zvonek. Když se dveře otevřely, zvonek se rozhoupal a
zacinkal. Smutně, když vstoupil někdo, kdo se chtěl nějaké
věci zbavit. Vesele, když přicházeli ti, co chtěli něco
koupit.
Jednou, bylo to před Vánocemi, zacinkal zvonek
obzvlášť smutně. Vetešník
byl zrovna někde vzadu a v tom
nejvyšším regálu něco
hledal. Než slezl z řebříku a doštrachal
se k pultu, v krámu už nikdo nebyl. Ale na
pultu leží nějaká krabice.
Vetešník sundal víko a koukne dovnitř.
Na dně leží malá panenka. Krajkové
šatečky má potrhané, jednu ruku
ulomenou a pocuchané dlouhé vlásky.
„Chudinko malá,“ řekl
s lítostí v hlase.
„Kdo tě to sem přinesl? Když si s tebou
hráli, byla jsi jim dobrá. A teď, když tě už
nepotřebují, odloží tě jako zbytečnou
věc.“
A vetešník se hned pustil do práce.
Přidělal panence ulomenou ručku, umyl a učesal dlouhé
vlásky a vypral krajkové šatečky a
zašil. „Ale ten, kdo tě tady nechal,
úplně zas tak bez srdce nebyl,“ bručel, když
maloval vybledlou pusinku. „Aspoň že tě nezahodil!“
Nakonec nalepil panence řasy a domaloval obočí.
„No vidíš,“
povídá, když odložil štětec.
„Teď jsi zase jako živá!“ A posadil
panenku na pult.
Jak šel čas, chodili i lidé. A měděný
zvonek na dveřích vetešníkova
krámu cinkal. Cink na uvítanou, cink na
rozloučenou. Někdy vesele, někdy smutně, ale většinou smutně.
Panenka sedí na pultu a je taky smutná.
Lidé se na ni dívají,
pokývají hlavou, ale nikdo ji nekoupí.
Jednou se vetešník zase hrabe
v regálu a něco hledá. Není
se co divit, že nemůže nic najít. Však tam toho
měl taky požehnaně. Když tu najednou zaslechne tenký
hlásek.
„Jak dlouho tady budu ještě takhle
sedět?“ Vetešník šel dopředu
ke kase, odkudže se to ten hlásek
ozývá. „Tady na pultu, hned vedle
kafemlejnku.“ A ona to ta panenka.
Vetešník si posunul brejle na čelo, aby
nablízko lépe viděl.
„Jak to, že mluvíš?“ zeptal
se překvapeně. „Proč bych neměla mluvit?“
našpulila panenka pusinku. „Vždyť jsi
sám říkal, že jsem jako
živá.“ „A co pak bys chtěla?“
„Dej mě do výlohy, tam mě uvidí
víc lidí,“ fňukla panenka a
popotáhla. „A venku chodí taky
děti,“ řekla a oči se jí rozzářily.
„No, to je pravda,“ musel uznat
vetešník a divil se sám sobě, že to
neudělal už dříve. Posadil panenku do
výkladní skříně, hned pod
malý vánoční stromeček,
který už tam měl nachystaný, a co na něm
každý večer rozsvěcoval malinkaté
svíčky.
A panenka sedí ve výloze pod stromečkem a
tváří se jak nejlépe umí,
aby ji někdo koupil. Vetešník bloumá
po krámu, přešlapuje a každou chvíli
pootevře dvířka zezadu do výlohy a ptá
se: „Už se někdo na tebe koukal?“
„Nekoukal,“ vzdychne panenka a má
pláč na krajíčku. „Ale bude
koukat,“ řekne vždycky vetešník a
přivře dvířka. „Jen aby koupil,“
vzdychne znovu panenka a usmívá se, i když
jí do smíchu vůbec není.
A najednou tu byl Štědrý den. Začalo sněžit.
Lidé chodí kolem
vetešníkova krámu,
zachumlaní do kabátů, hlavy skloněné
dolů, nikdo se do výlohy ani nepodívá.
Vetešník pootevřel zadní
dvířka do výkladní skříně a
zrovna se chtěl zase zeptat, jestli se někdo koukal, když tu
vidí zvenku na skle takové zamžené
kolečko a uprostřed malý rozpláclý
nosík. A dvě veliké oči pod naraženou
čepicí a chundelatou bambulí. A ty dvě
doširoka rozevřené hnědé oči
září víc než svíčky na
vetešníkově vánočním
stromečku a dívají se přímo na
panenku. A je slyšet, jak panenka ve výloze
šeptá: „Kouká se, teď se
kouká.“ Vetešník
vyšel z krámu. Na hromadě
shrnutého sněhu, tak-tak že dosáhne ke
spodnímu okraji výkladní
skříně, se natahuje na špičkách
malá holčička.
„Líbí se ti něco
v mé výloze?“ zeptal se
starý vetešník, a už předem věděl,
jakou odpověď uslyší. „Ano,“
vydechla holčička a sklo kolem jejího nosíku se
ještě víc zamžilo, „ta
panenka!“ Vetešník pokýval
hlavou. „Tak se na ní pojď podívat
dovnitř.“ Vyndal panenku z výlohy a
posadil ji na pult. „Kolik stojí?“
ptá se holčička a šmátrá
v kapse. „A kolik
máš?“ zeptal se
vetešník a bylo mu jasné, že tady
žádný velký obchod neudělá.
„Mám desetník,“ řekla
holčička a hlas se jí zajíkl obavou, jestli to
bude stačit. I panenka sedí na pultu nějak
ustrašeně, pozoruje vetešníka a
v úpěnlivě rozevřených očích
má vyděšené otazníky: Bude
to stačit?
Starý vetešník se
dívá na ty dva tázavé
obličejíky a vidí, že nemůže jinak. Obchod je
sice obchod, ale tady se nedá nic dělat. Zalistoval
v knize a dělal, jakože hledá cenu. „Ano,
tady to máme,“ řekl po chvíli.
„panenka stojí rovný
desetník!“ Děvčátko vydechlo
úlevou, popadlo panenku a přitisklo ji k sobě.
Položilo desetník na pult, poděkovalo a vyběhlo do
zasněženého podvečera. Měděný zvonek nade dveřmi
za ní vesele zaklinkal. Vetešník
zaharašil kasou, ale potom si ten desetník dal do
kapsy. Pro štěstí. Rozsvítil
vánoční stromeček ve výloze, zamknul
krám a šel domů slavit
Štědrý večer.
„Ale ten největší dárek jsem
vlastně už dostal,“ bručel si, když se brodil sněhem.
„Udělal jsem radost hned dvakrát. Panence i tomu
dítěti. A tím vlastně i sobě.“
A starý vetešník se sám pro
sebe spokojeně usmál a potichu dodal: „Vždyť
člověk nemůže myslet pořád jenom na
peníze.“ A našmátral
v kapse ten desetník. Byl ještě
vlahý. A sevřel ho v dlani. Pro
štěstí.
