To vám jednou, zrovna když kovář dělal novou
radlici na pluh, v povětří zahučelo a
přímo výhní vletěl do
kovárny čert. Kovář se lekl, až mu kladivo
vypadlo z ruky, ale čert ho hned uklidňoval a aby se
prý nebál. „Co bych se
bál,“ zahučel kovář. „Ale u
nás se obyčejně chodí dveřma.“
Čert se vymlouval, že oni takhle chodí vždycky a taky, že už
je to tradice a aby to zamluvil, povídá
přímo: „Pane mistr, já bych něco
potřeboval.“ „A co by to jako vašnosto
mělo bejt?“ ptal se kovář. „Chtěl bych
udělat podkovu,“ povídá čert.
„Ale takovou, aby pěkně zvonila.“ „Co
bych neudělal? Udělám!“ kovář na to.
„Ale kdepak máte toho koně?“
„Jakýho koně?“ divil se čert.
„To je pro mně.“
Nadzvednul nohavici a hned strkal na kovadlinu kopyto. „To
jsou věci,“ divil se kovář. „To je teď
v pekle nějaká nová móda -
zvonící podkova?“ „Abych
vám řekl po pravdě, to je totiž tak,“
povídá čert a rozhlédl se, jestli
náhodou někdo neposlouchá.
„Máme v pekle bál a
já chci vyzvat k tanci Luciferovu dceru. A jak si
budu takhle dupat do taktu, chci, aby to pěkně zvonilo. Ať holka
vidí, že nejsem jen tak nějakej vobyčejnskej čert.
„Tak si tuhle sedněte,“ řekl kovář,
„hned to bude.“ Vybral pěkný kousek
železa, rozžhavil ve výhni a buší do
něj, jenom jiskry lítají. Za chvíli
byla podkova hotová. Ještě do ní
vysekl na každé straně po třech
dírkách, to aby se dala přibít a
povídá: „Teď to musíme
ještě trochu připilovat, aby to pasovalo.“
Vzal pilník a začal s ním jezdit čertovi
po kopytě. „Joj, to šimrá!“
Čert vyletěl a piští, jako kdyby už byl na tom
pekelnickém bále. „Jó,
vašnosto, jináč to nejde,“ řekl
kovář. „Jednou chcete bejt
fešák, tak trochu toho
šimrání na chodidle musíte
vydržet. Nic není zadarmo, ani Luciferova dcera.“
No tak teda, že dobře. Čert se kouše do ocasu,
řehtá se a kroutí, ale drží. A
bác, bác! A je to hotovo. Podkova sedí
na kopytě, jen se leskne. Čert se nakrucuje,
podupává, každý chlup se na něm třese,
už, už by chtěl tancovat. Kovář mu ještě přetřel
hadrem rohy. „To je jako od cesty. A teď,
vašnosto, platit!“ „A kolik že to
dělá?“ ptal se čert. „Rovný
jeden zlaťák.“ „A hrom do
vařící smůly,“ ošil se čert.
„Tolik já nemám.“
„A kolik máte?“ A čert na to:
„Nemám nic.“
„No, tohle jsou mi móresy,“
povídá kovář.
„Vyfešákovat se nechá,
potvora jedna pekelná, ale k placení se
nemá. Tohle já tak nenechám.“
„Nic se nebojte, pane mistr, o nic nepřijdete,“
lísal se čert. „Já vám
dám něco lepšího.“
Zašmátral v kožichu a vytáhl
malé černé vejce. „Co je zase
tohle?“ zahučel kovář. „To je vejce od
černého holuba,“ řekl spiklenecky čert.
„A co já s vejcem?“ vyjekl
kovář. „Moment, moment, to není jen tak
ledajaké vejce,“ čert se tvářil
tajemně. „Když ho dáte do tepla, za
nějaký čas se z něj vylíhne
rarášek. A ten vám bude
pomáhat.“ „No, já
nevím,“ bručel kovář a nedůvěřivě si to
podivné vejce prohlížel. Ale čert
pořád hučel, jen aby si to vzal, že nebude litovat. Nic
jiného stejně neměl, čím by zaplatil, no tak si
nakonec plácli. Čert zadupal kopytem a byl ten tam.
Kovář vzal to vejce, dal ho vedle výhně pěkně do
tepla, aby se ten rarach lépe klubal a šel po
práci. Ale ještě ani nerozžhavil
pořádně kus železa, snad to bylo tím horkem nebo
co, když to u výhně zapraskalo. Vejce se rozletělo na dva
kusy a vyskočil z něj rarášek.
Malý, rozježený, oči jako uhlíky.
„Tak jsem tady, kováři!“
zapípal. „A mám hlad!“
„Jen ne tak zhurta, pípáku,“
povídá kovář. „Napřed
práce, a potom jídlo! Podej mi kus železa a
kladivo.“ „Cože? Já že mám
pracovat?“ rozchechtal se rarášek.
„No, no to se povedlo! Ať je tady jídlo a
hned!“
„Jo, tak takhle to tedy je!“ Zrovna teď toho měl
kovář tak akorát dost. Napřed čert a teď zas
tohle. Přitočil se k výhni, popadl raracha za ucho
a šup s ním do zástěry. A že
si půjde do pekla pro tu podkovu. Zamknul kovárnu. Na dveře
pověsil ceduli: Jsem v pekle. Přijdu hned! A vydal se
k lesu tam, co se už léta neřekne jinak než U
Čertovy skály. Kde taky jinde než tam by to peklo mělo
být?
Přijde ke skále, rozhlíží se.
Z jedné pukliny se táhne
nějaký čmoud. Přiloží k ní
ucho, poslouchá - už je to tak! Něco se tam uvnitř děje.
Kovář nelenil, zatáhnul břicho,
protáhnul se škvírou do
skály a už stojí v nějaké
tmavé chodbě. Všude plno dýmu, jenom
někde na konci prosvítá světlo. A jak tak jde
k tomu světlu blíž, tmy
ubývá, jen toho kouře je nějak víc.
Slyší křik a řev a do toho hraje muzika.
„To se snad všichni čerti
žení,“ pomyslel si kovář. A taky že jo.
On to byl zrovna ten pekelnický bál.
Kovář se prodíral mezi čerty. Jak byl
umouněný, tak ho stejně nikdo nepoznal a hledal toho, co mu
dělal tu podkovu. Zrovna tancoval s Luciferovou dcerou.
Kovář se k němu přichomejtl a
povídá: „Tak jsem tě našel.
A buď mi zaplatíš, nebo z tebe strhnu tu
podkovu i s kopytem.“ „To bude asi
nějaký omyl,“ blekotal čert. „Jakou
podkovu?“ A takhle bokem mrkal na kováře, aby jako
před tou holkou nic neříkal. Ale kovář neměl
náladu zase na nějaké schovávačky,
popadl tu Luciferovu dceru a povídá:
„Tak víš co? Než si
vzpomeneš, já si zatím
zatancuju.“
A už byl v kole. Točil s tou čertovskou holkou na
všechny strany, že sotva dechu popadala. Ty její
smolné vlasy jí lítaly kolem hlavy
jako háďata a náramně se jí to
líbilo. A líbilo se jí to tak moc, až
si toho všiml ten její
nápadník s tou podkovou. Přiběhl ke
kováři a zahuhňal: „Já už jsem si
vzpomněl. Tady je ten zlaťák.“ Ale
kovář se zasmál: „Jo,
vašnosto, teď už je to dražší. Teď už
to stojí deset zlaťáků!“
„Cože?“ vykvikl čert. „Deset
zlaťáků? To je moc, to nedám!“ A
kovář na to: „Nevadí. Tak já
si zatím ještě zatancuju!“
„Ne, ne, ne! Jenom to ne!“ zavřískal
čert. „Tady je těch deset zlaťáků.“
„A tady je zpátky ten rarach!“
povídá kovář. „Nějak se
vám nepoved´.“ Vzal peníze a
šel domů.
Ale já vám musím říci, že
ta podkova tomu čertovi nějak moc štěstí
nepřinesla. Ač s ní cinkal jak cinkal, Luciferova
dcera myslela stejně jenom na kováře. A i když to
kovář neví, myslí na něj dodnes.
