Jednou seděl krejčí Jehla ve svém
krejčovském salónu dlouho do noci a
přišíval knoflíky ve třech
řadách na dvouřadové sako. Tak si to poručil pan
starosta a mělo to být jako vždy hotové co
nejdřív. Jen kdyby starosta taky tak platil. „Co
si toho naporoučí,“ bručí
krejčík a olizuje nit: „Už mě dluží za
dvě saka a jedny štráfaté kalhoty. A
když má platit, slyším jenom:
Příště, Jehlo,
příště.“ A krejčí
brblá a přišívá
knoflík po knoflíku. Najednou někdo klepe na
dveře. „Kýho výra, kdo tak
pozdě?“ zahučel krejčí a jde odemknout.
Zaharašil zámkem, otevřel a div se nesvalil. U
dveří stojí čarodějnice. Ale taková
nějaká mladá, fešná.
Sukýnku má krátkou jen tak-tak,
okaté punčochy, ve vlasech mašli ze dvou
netopýřích křidýlek a
v podpaží létající
koště.
„Promiňte, že přilétám tak
pozdě,“ usmála se omluvně a bez
vyzvání vešla do salónu.
Rozhlédla se a pokývala uznale hlavou:
„Myslím, že jsem na správné
adrese.“
„Co, kdo, jak, proč?“ blekotal krejčí a
špendlíky s barevnými
hlavičkami, co měl na zápěstí
zapíchané v takovém tom
sametovém polštářku, se mu strachy
naježily jako vousy na angreštu.
„Nechci vás strašit,“ řekla
chlácholivě čarodějnice. „Potřebuji jenom
maličkost, přešít kabát.“
„Jaký kabát?“ zahuhlal
krejčí a musel si na to sednout.
„Neviditelný,“ řekla čarodějnice.
„Už nějak, hm, vychází
z módy.“
Krejčí seděl zplihle jako vrabec pod okapem a
přemýšlel, proč má
přešívat neviditelný kabát,
když stejně není vidět, ale raději moc neodporoval. A
čarodějnice už něco vybaluje z pavučinové
tašky, ale vidět to není. „Tady,
podívejte se,“ a rozpřahuje ruce. „Ten
límec trochu zúžit, v pase to malinko
zabrat a odzdola nahoru to celé o kousek
popošít.“
Krejčí kulí oči. Pak si vyčistil brejle, ale
stejně nic nevidí. Když se trochu zmátořil, dodal
si kuráže a nesměle namítl: „Ale
milostivá, neráčej´ se zlobit, ale jak
mám přešívat kabát, když ho
nevidím?“
„Snadná pomoc,“ usmála se
shovívavě čarodějnice nad krejčího
neznalostí kouzel a čárů:
„Musíte šít při světle
svíce z netopýřího
sádla, která má místo knotu
čertí chlup. Pak ten kabát
uvidíte.“
„Ježíšmarjá,“
zděsil se krejčí Jehla. „Kde já seženu
netopýří sádlo? A ještě
k tomu ten čertí chlup!“
Krejčík se až oklepal.
„Žádné strachy, myslela jsem na
všechno.“ Čarodějnice zalovila
v té své pavučinové
tašce a postavila na žehlící prkno
svíci ve tvaru soví nohy: „Tady
je.“ A potom se rozloučila. Sedla na koště a
ještě ve dveřích povídá:
„Přeptám se
příští týden, jak jste
s tím daleko,“ a odletěla do tmy.
Krejčík si dal nejdřív na hlavu
studený obklad, potom přišil zbytek
knoflíků na to starostovo sako a nakonec zapálil
velice opatrně tu čarodějnickou svíčku. Knot zaprskal a po
krejčovském salónu se rozlilo
namodralé světlo. A ejhle, ono to opravdu funguje! Na stole
leží kabát! Krejčík Jehla se
hned pustil do práce. Šil až do rána.
Teprve když se do krejčovského salónu vloudil
první sluneční paprsek a kabát mu pod
rukama zmizel, zhasnul svíčku a šel si lehnout.
Ale moc dlouho nespal. Někdo tluče na dveře. Krejčí otevřel
celý rozježený mžourá: on to starosta.
„Jdu si pro to sako, Jehlo,“ řekl. „A
ušij mi ještě jedny kalhoty.“
„Máme tady od minule ještě
nějaký dluh,“ připomněl krejčí a
rozpačitě si odkašlal.
„Příště, Jehlo,
příště,“ řekl starosta. Vzal sako a
šel pryč.
Krejčí neměl na spánek už ani
pomyšlení. Celý den
proklínal lakomého starostu a když se setmělo,
zažehnul zase tu čarodějnickou svíci a
přešíval neviditelný kabát.
Kolem půlnoci byl s tím
strašidláckým hacafrakem
hotov´. Přehodil si ho přes ramena a šel se
podívat do velkého zrcadla, jak to
všechno drží fazónu. „Hm,
pěkné,“ pokýval krejčí Jehla
spokojeně hlavou nad svou prací. „Jen aby
čarodějnice při placení taky neřekla:
Příště, Jehlo, příště, jak
to říká náš pan
starosta.“
Najednou ta čarodějnická svíce prskla a zhasla. A
krejčí zmizel i s kabátem. Stojí před
zrcadlem, ale nevidí se v něm. Sundá
kabát a ejhle, už je zase tady. Přehodí ho přes
sebe a zmizí.
A v tu chvíli dostal krejčí Jehla
nápad. Zabalil se do kabátu, ještě
kouknul do zrcadla, jestli opravdu není vidět a hajdy ke
starostovi. Zrovna tloukla půlnoc. Krejčí vlezl oknem
starostovi do chalupy, ničeho se bát nemusel,
však ho stejně nikdo nemohl vidět, a začal tam
řádit jako strašidlo utržené ze
řetězu. Kastroly skáčou z kredence na zem, obrazy
padají ze zdi a dokonce starostův
sváteční klobouk krouží sám
od sebe po předsíni. Starosta se vzbudil, a když viděl to
dopuštění, s hrůzou utekl, tak jak byl
v noční košili a schoval se vedle u
sousedů.
Druhý den už celá vesnice věděla, že u starosty
v noci strašilo. „To má
z toho, že asi někde dluží
peníze,“ nechal se slyšet ve vsi
krejčí Jehla. Samozřejmě, že se to velice brzy starostovi
doneslo. Už se sice nevědělo, kdo to řek´, ale jako
příčina toho nočního virválu, že
má starosta někde nějaký nezaplacený
dluh, by to mohlo být. To potvrzoval i kostelník,
a ten že se vyzná. Netrvalo dlouho a starosta klepe u
krejčího na dveře. „Vzpomněl jsem si, mistře
Jehlo, že vám dlužím ještě
nějaké peníze,“ zahuhlal nezvykle
uctivě. A už to krejčímu sázel na
žehlící prkno. „A tady máte
ještě zálohu na ty další
věci, co budete šít,“ dodal.
Za pár dnů jednou takhle v noci si přiletěla
také čarodějnice pro svůj přešitý
kabát. Moc se jí líbil. A
štědře krejčímu zaplatila. Když
odlétala, povídá:
„Doufám, že jste s odměnou spokojen,
mistře Jehlo. A ten neviditelný kabát
vám taky dost pomohl. Nebo ne?“ A
spiklenecky na krejčíka mrkla.
Když odlétla, krejčí Jehla ještě
chvíli zkoprněle stál a koukal se do tmy. Potom
povídá: „Ty ženský se ale
taky dovědí všechno.“
A od té doby už u starosty nikdy nestrašilo.
