Jednou se vracel jeden zatoulaný muzikant v noci
lesem domů, říkali mu Petr. Ostatní
kamarády muzikanty někde cestou poztrácel.
Však také žádný div, vždyť
hráli na bále ve vedlejší
vesnici a něco popili, a najednou se ocitl v lese
sám. Sotva to zjistil, zůstal stát a křikl:
„Kamarádi, kde jste?“ Ale nikdo mu
neodpověděl. Jenom les tiše zašuměl a někde nad
hlavou mu zahoukal sýček. Ale Petr muzikant měl pro strach
uděláno! Mávl rukou a
povídá: „Ach co, však
já se domů už nějak dostanu.“ Dal si housle pod
paži a vykročil.
Najednou v dálce před ním mezi stromy
zablikalo nějaké světélko. „To budou
asi moji kamarádi,“ zaradoval se a hned se za
tím světlem pustil. To se všelijak
mihotá, chvilku zhasne, pak se zase objeví,
zatřepotá se a poposkočí o kus dál.
Petr přidal do kroku, ale to světlo ne a ne dohnat. Najednou mu to
začalo pod nohama tak nějak divně čvachtat. Vyšel
měsíc a Petr vidí, že sešel
z cesty, že je uprostřed bažin. Teď také poznal, že
to světlo nebylo nic jiného než bludička, co
láká zbloudilé pocestné do
močálu. A jak se tam tak v těch bažinách
motá a hledá, kudy by se dostal ven, zem se mu
houpe pod nohama, přišel na takový
rozčvachtaný palouk, na mokřinu a tam ve svitu
měsíce tancují lesní víly.
Petr na ně chvíli koukal a pak zabručel: „Což o
to, tancují pěkně, ale něco tomu
chybí.“ A pak na ně křiknul: „A copak je
to za tanec bez muziky?“ Popadl skřipky a už jezdí
smyčcem po strunách a vyhrává, až se
prská z močálu.
Lesní víly se nejdříve rozprchly,
každá na jinou stranu, ale když slyšely tu
muziku, jedna po druhé přiběhly na mokřinu zase
zpátky. A Petr muzikant hraje a housle v jeho rukou
se chvíli vesele radují, hned na to smutně
vzlyknou a vzápětí se dovádivě
rozesmějí do uličnické melodie. A
lesní víly
v rozevlátých
závojích z noční mlhy a
měsíčního svitu ladně tancují a jejich
nožky jakoby se ani nedotýkaly země. A tak to šlo
až do rána. Když tma začala světlat a mlhy na
okolních blatech zprůsvitněly, přitancovaly lesní
víly k muzikantovi: „Ty se nás
nebojíš?“ ptali se
zadýchaně. „Proč bych se měl
bát?“ usmál se Petr, „Vždyť
jsem vám nic neudělal.“ „Přijď
nám zahrát, až bude měsíc
v úplňku,“ žadonily víly,
„to tady bude i naše
královna.“ Petr slíbil, že přijde a
lesní víly ho vyvedly z bažin.
Když přišel domů do vsi a vyprávěl, co se mu
přihodilo, každý jenom spráskl ruce. A což
teprve, když prozradil, že půjde hrát
vílám do močálu ještě
jednou. To už se všichni hrůzou křižovali a zrazovali ho,
aby už tam nechodil. Ale Petr muzikant se jenom smál a
povídá: „Co se
slíbí, to se má taky
dodržet.“
Nastal úplněk. Petr naladil housle, přejel smyčec kalafunou
a vydal se do bažin. A hned u lesa už poletuje světélko, asi
už tam čekalo. A jako minule vede ho do močálu. Ale
tentokrát už nezhasíná a neposkakuje
sem a tam, ale letí kousek před ním a pěkně mu
svítí na cestu. Petr muzikant dočvachtal na
mokřinu. A tam už se veselila celá ta lesní
společnost. „Těch ale je,“ myslí si Petr
a kouká na tu strašidláckou
nóbl sešlost. Lehkonohé
víly zlehounka tancují a za nimi
poletují malí lesní duchové
Pavoučníčci a galantně jim přidržují
dlouhé závoje. Kolem nich
dovádějí rozježení skřítci
Racochejlové a Kacafírci, na dlouhých
stéblech trávy ostřice se houpou a
chichotají roztomilé víly Plavuňky a
trpaslíci Bahníci a
Bláteníci se honí okolo
ztrouchnivělého pařezu.
V širokých listech lopuchu
skotačí skřítci Skalníčci a
ušatí šotci Kapradníčci a
na mechových kamenech všude kolem
posedávají pidimužíčci
Blatoušníci s dlouhými
stříbrnými vousy. A nad tím
vším poletují a
provádí své lotroviny bludičky a
světlušky s malými lucerničkami a
všelijaká ta roztodivná
světýlka z močálů a blat.
„Pomáhej Pánbů ve spolek,“
pozdravil Petr tu divokou lesní chasu. Sundal jednoho
trpaslíka z toho ztrouchnivělého pařezu,
sedl si tam sám a začal hrát. Ale jak
hrát! Takovou muziku ty pochmurné bažiny
ještě neslyšely. Napřed vesele, rozverně a
laškovně, potom snivě, zasmušile a teskně. Housle
v jeho rukou se chvíli smály a
chvíli zase plakaly. A to, co Petr muzikant svou hudbou
vyprávěl, to by nikdo ani těmi
nejkrásnějšími slovy sdělit neuměl.
Víly přestaly tancovat, rozprostřely své
závoje a poposedly si do kruhu kolem
hrajícího Petra. Když dozněl poslední
tón, odněkud seshora prosvitla
stříbrná záře a po
měsíčním paprsku se před něj zvolna snesla sama
královna lesních víl.
„Tvá hudba mi učarovala, muzikante,“
řekla sametovým hlasem. „Podej mi své
housle, odměním se ti.“ A v tu
chvíli zatancovaly měsíční paprsky na
strunách Petrových houslí a
královna víl do nich v témže
okamžiku vdechla celou tu čarovnou lehkost svého
bytí. A potom housle putovaly z ruky do ruky a
každá z víl, skřítků a
šotků do nich svým dechem předali kousek
své něhy, půvabu a kouzla. Petr se rozloučil a
šel domů.
A od těch dob zněly housle v jeho rukou ještě
lépe. Pokaždé, když rozezněl smyčcem struny,
linuly se z nich čarokrásné
tóny, ve kterých bylo slyšet radost i
žal lehkonohých víl, rozverná hravost
dovádivých lesních skřítků
i zvonivé cupitání
měsíčních paprsků. Jen ty housle za
krátký čas úplně zezelenaly. Asi toho
kouzelného lesního dechu bylo na ně přece jenom
příliš moc.
