Tam, co se od nepaměti říkalo Na Soví Hůrce, měl
svoji chaloupku myslivec Melíšek. Od
rána do večera chodil po lese, flintu přes rameno, za
kloboukem sojčí pírko a v klopě
pampelišku. Tady přičísnul kapradí,
támhle zas dal vypadlé stračí
mládě zpátky do hnízda, tu
pošimral zajíce za ušima,
zkrátka a dobře, byl to myslivec, jakého bys i
s lucernou marně pohledal. Však taky
starý výr, co bydlel ve skále nad jeho
chaloupkou, se jednou nechal slyšet: prý
nepamatuje, že by Melíšek někdy někomu
ublížil. A to byla pravda pravdoucí. I tu flintu
nosil jen tak pro parádu. A když z ní
občas vystřelil, to aby nerezavěla, tak stejně jenom do vzduchu. A to
se ještě dlouho předtím rozhlížel, aby
náhodou netrefil sojku, co tam nad lesem poletovala.
Vždyť on ten Melíšek neměl ani psa.
„Jo, kluci, to je těžká věc,“
povídá jednou jen tak mezi řečí
zajícům. „Takovej pes, ten může udělat
v revíru pěknou paseku. Někoho kousne do tlapky, a
co potom? Kdepak, pes mi nesmí strčit do lesa ani
čumák. Ale protože každý myslivec přeci jenom
nějakého toho pomocníka musí
mít, měl doma kocoura. Kocour u
Melíška moc práce neměl.
V jednom kuse podřimoval na peci, a když slezl dolů, tak jenom
proto, aby zkontroloval, jestli se na mléku
nedělají moc tlusté škraloupy, nebo
jestli myši ve spíži
neprovádí nějaké lotroviny. Ale večer,
když se v chaloupce sešla všechna
zvířátka z lesa, kocour vždycky ožil.
Jen tak letmo kouknul, jestli si všichni pořádně
otřeli packy o rohožku, to aby jim tam nenanosili a potom hup, už byl
Melíškovi na klíně.
„Tak už vypravuj,“ zamroukal.
Melíšek se dlouho pobízet nedal,
povídal všelijaké takové
legrace, až se zajíci za bříško
popadali a starý medvěd, co tam sedával na lavici
u kamen, musel každou chvíli vystrkovat hlavu
z okna a smát se ven do lesa, aby tím
svým bručivým chechotem mysliveckou chaloupku
nezboural.
Jednou, myslivec Melíšek se zrovna vracel
z lesa, natrefil pošťáka. Ten mu podal
telegram, nechal si to podepsat do poštmistrovské
knížky, zapráskal fousama, a byl pryč.
V telegramu stálo: „Přijedu
zítra STOP Vyčíhejte mi toho
největšího zajíce STOP Bude se
střílet STOP podpis král STOP STOP
STOP.“ Melíšek se polekal.
„Sec mazec stér malér,“ řekl,
což mělo v zaječí řeči znamenat: přišla
bída na zajíce. Co teď? Vytáhl ze
své myslivecké brašny
slimáka a nakázal: „Oběhni
všechny zajíce a vyřiď, ať ihned přijdou za mnou,
ale to ti povídám, pospěš si! Ne aby
to dopadlo jako minule, když jsem si tě poslal do města pro noviny a ty
ses vrátil za tři roky a ještě si
přines´ nějaký starý.“
Slimák na Melíška mrknul, jako že jo,
přitiskl tykadla ke hřbetu, aby o ně v běhu nezakopnul a
vyrazil. A tentokrát si dal záležet.
Za chvíli byli zajíci tu, a hned: „Co
se děje, Melíšku?“ Ten jim to
všechno vypověděl, pěkně popořadě, i to
s tím největším
zajícem. Jak to ušáci
uslyšeli, každý z nich se hned přikrčil,
aby jako nebyl ten největší, ale
Melíšek povídá:
„Nic se, kluci, nebojte, my už to tady s kocourem
nějak zařídíme.“
Ráno, ještě se ani pořádně
nerozednilo, zahrčel před mysliveckou chalupou kočár, a
král byl tady! Měl na ty zajíce nachystanou
pušku lancasterku s dvouma kohoutkama, a na pažbě
vyřezávaného jelena. Vešel do chalupy
a povídá: „Jdeme na ně,
Melíšku!“ Ale
Melíšek že ne, že je ještě brzy a
kdesi cosi, a že se Jeho Jasnost musí před tou
štrapácí taky trochu posilnit, a
takhle po straně mrknul na kocoura, jak to měli domluveno. Ten zhupnul
z pece, postavil před krále talíř,
protáhnul se a jako by se nechumelilo, hup zpátky
za pec.
„Co to bylo?“ vyděsil se král, až mu
zaskočila slina. „To nic, Jasnosti,“ řekl
Melíšek, „to je můj
mladší bratr.“
„Bratr?“ divil se král, ale nechtěl se
na nic vyptávat, a tak byl zticha. Když se král
občerstvil, povídá Melíšek:
„Teď se ještě napijeme, a potom už
půjdeme.“
Otevřel okno a zapískal. V tu chvíli
vhupnul do chaloupky zajíc, postavil na stůl
pohár z borové kůry a vyskočil zase ven.
„Joj,“ vyjekl král, „co je
zase tohle?“ „Neračte se děsit,
Výsosti,“ řekl Melíšek,
„to je můj syn.“ „Syn?“ divil
se král. „Vždyť to vypadalo jako
zajíc!“ „No, to
víte,“ povídá
Melíšek. „Kluci
lítají celej den po lese, tak se není
co divit, že tam leccos pochytí.“
„Cože?“ vyjevil se král. „Vy
jich máte víc?“ „No,
ještě pár jich mám,“ řekl
Melíšek.
Král kroutil hlavou: „Víte,“
povídá a takhle kradmo se podíval
nahoru na pec. „Ten váš bratr, ten by
mi ani tak nevadil, ale tihle… Jak potom poznám,
co je zajíc a co je váš
syn?“ „To nic není,“ řekl
myslivec Melíšek. „Zajíc,
jak račte věděti, má obě uši nahoru, ale moji
kluci mají jedno ucho nahoru a jedno dolů.“
„Tak to je jednoduché,“ zaradoval se
král. „To je lehce
rozeznáme.“ Vzali pušky a
šli do lesa.
A jak to dopadlo? Kocour běžel napřed, a tak zajíci už
věděli, co a jak. Každý měl nahoře jenom jedno ucho, a to
druhé si držel tlapkou. A král? Ten si ani jednou
nevystřelil, protože les byl plný
Melíškových synů, ale zajíc
ani jeden. A tak prý od té doby chodí
střílet jinam
