Teď na milost se vzdávám,
pojď a vem si mé stuhy
i ty zlaté klíče
z vyvrácených tajných bran.
A já čekám jen až sem
vstoupíš.
Já vím, že máš teď
právo žádat,
k právům vítězovím patří
právo brát.
Tak na tvé přání odložím
svá marná slova
jako odkládám svůj šat,
můj těžký šat a stříbro
šperků s ním.
Je ztracený jak kameny,
jež kloužou k úbočím.
Tak zvolna spad´. Budeš si přát,
ať z něj teď vystoupím.
Už odevzdávám svoje pentle,
ty své vlajky, které nemají, kde
vlát.
A rozpouštím své vlasy jako zlatou
armádu,
co nechce hájit hrad.
Jak úplný je ten můj náhlý
pád.
Jak tichý sten, když říkám jen,
staň se, co má se stát.
Buď vůle tvá. Jsem připravena
klesnout víc než do kolen.
Buď vůle tvá, své krajiny ti
bez podmínek dávám v plén.
Buď vůle tvá, když cítím explodovat
hvězdy.
Šeptám buď vůle tvá, vůle
tvá.
A diktatura cválající
jízdy,
rázný rytmus podmaňování
mě nese dál až na kraj výhně,
v níž sto zvonů stále hlasitěji zní,
až ohluší mě třeskem bronzovým
a oslepí a utopí můj výkřik, chci se
vzdát.
Buď vůle tvá, chci propadat se
v záři ohňů do mračen.
Buď vůle tvá, své krajiny
ti bez podmínek dávám v
plén.
Buď vůle tvá.
Když cítím explodovat hvězdy,
zašeptám, buď vůle tvá,
hořká i sladká vůle tvá.
