Praha se probouzela. Ranní světlo ozářilo
slavné Staroměstské
náměstí. Toho dne byl na
náměstí trh a lidé z venkova
přijížděli do města prodávat ovoce a květiny.
Anička jela dnes s tatínkem na trh poprvé. "Je to
krásné," myslela si. "Jen jestlipak jsou ve městě
taky husy a kozy a… a ovce…"
Hubert si brouká a říká:
"Šach, šach, šach… ach,
ach, ach… Hm, pardon, jsem Slaměný Hubert,
protože mám slaměný klobouk. A jsem z Prahy."
Já jsem Anička a říkají mi
Skřítek, protože jsem málo vyrostla. A nejsem z
Prahy."
"Pojďte, něco vám ukážu."
Hubert dovedl Aničku ke krásnému
klenutí, kde se už všichni dívali
nahoru jakoby na nebe. Ale na nebi nebylo nic. Na nebi bylo nebe. To,
na co se všichni dívali, byl
krásný obraz, pověšený na
vysoké věži. A vtom to začalo. V
krásných dveřích se objevoval jeden
panáček za druhým. Sotva jeden panáček
zmizel, už tu byl další, a
další, až jich bylo dvanáct. A nakonec
se objevila Smrt, jako když ji vykope z hrobu.
Anička poprvé viděla Staroměstský orloj. Bylo to
hrozné i krásné. Hubert vedl
ještě zcela omámenou Aničku zpátky k
tržišti.
"Ach, můj klobouk!" vykřikl Hubert.
"Ach, váš klobouk!"
"Už nejsem Slaměný Hubert. A nebudu Slaměný
Hubert. A jakpak se jen vrátím domů? Bez
klobouku?"
A Anička slíbila Hubertovi, že mu slaměný klobouk
pomůže najít. A děti zpívaly…
