4. Anička a Hubert ve vodní říši
píseň: V širé moře

Anička, Hubert a jejich přítel velbloud putovali za kloboukem, sami už ani nevěděli jak dlouho, ale po klobouku nikde ani vidu ani slechu. Všichni už měli velikou žízeň. Takovou měli všichni žízeň, že když konečně dojeli k vodě, nevěděli ani, jestli se jim ta voda jenom nezdá.
"Nechoďte daleko!" volá na děti jejich velký přítel velbloud.
"To snad kape z nějakého skleněného stromku."

"Řekl bych, že spíš z vodotrysku."
"Ale vždyť my jsme ve vodě."
"Já vidím rybky! Vidíte taky rybky?"
"Držte se mě, držte se mě!"
A skutečně, bylo to najednou, jako by byli v nějaké ohromné nádobě v nějakém ohromném akváriu, kde všechno kolem nich plavalo.
"Ach, já vidím tři ohromné ryby!"
"Jsou to ryby, ale jsou to také holčičky a mají krásné oči!" pravil Hubert a Anička si s rybkami chtěla hrát. A najednou byla kolem taková tma a potom hned zas takové světlo, že Anička musela na chvíli zavřít oči. A když Anička oči znovu otevřela, bylo kolem ní sto a tisíc Hubertů, sto a tisíc Aniček a všichni jakoby si z oka vypadli.

"Jsme v bludišti! Jsme v zrcadlové síni."
"Kde jste, Huberte?"
"Kde jste, Aničko?"
"Váš klobouk!" zvolala Anička! "Hihihi…" Slaměných klobouků bylo kolem Aničky a Huberta čím dál, tím víc. Ale jsou to rybky nebo klobouky?
"Ach, nemohu klobouk chytit!"
"Už ho mám… Nemám, mám, nemám, mám, nemám…"
"Dejte mi můj klobouk!"
"Hihihi…"
"Dejte Hubertovi jeho klobouk! Dejte mu klobouk! Dejte nám klobouk!"
"Hihihi…"
"Pozor! Zapletete se!" A tak se do nastražené pasti nakonec chytily ryby samy. Bludiště se ztratilo, ale vody neubývalo. A děti už umdlévaly.

"Huberte! Aničko!"
"Jsme zachráněni!" A tak všechno dobře dopadlo a Anička s Hubertem se dokonce dozvěděli i to, nač má velbloud kapsičku. Jen ten klobouk jim pořád ještě scházel. Ale všichni byli tak unaveni, že na místě rázem usnuli. Spala Anička, spal Hubert, spal i velbloud. Jen měsíc zpíval…

Předchozí (3/7) - Další (5/7)