Stála jsem po mnoho let
potichu v koutku,
tak jako ve váze květ
snad jen pro okrasu
a pro nic víc.
Teď se to změnilo jak
mávnutím proutku,
vznáším se k nebi jak
pták,
teď už mě najednou netíží nic,
štìstí jdu vstříc.
To jsem já, kdo náhle létá,
nad tím vším, co dlouhá
léta
bylo jen nudný zvyk a kámen,
s nímž dá se ztìží
hnout.
To jsem já, kdo teï køídly
mává,
kdo chce žít a sám lásku
dávat,
chci se zbavit svých pout.
Máš-li mě opravdu rád,
pochopíš záhy, že se to muselo
stát
a že si oba teï budeme blíž.
Jsem jako vlak, který teï vybočil
z dráhy.
Na jejím konci se pak
setkáme znovu a to přeci víš,
to přeci víš.
To jsem já, kdo náhle létá,
nad tím vším, co dlouhá
léta
bylo jen nudný zvyk a kámen,
s nímž dá se ztěží hnout.
To jsem já, kdo teï křídly
mává,
kdo chce žít a sám lásku
dávat,
chci se zbavit svých pout. Zaznělo
v pořadu:
Báječné ženy na
létajících strojích Vyšlo na:
